10mila

Po mistrovství Evropy jsem si jel ještě užít trochu švédských bažin na Kolmårdskavlen, ale tím veškerá tréninková snaha na dobrých 10 dní skončila. Aneb tento článek je o tom jak běhat závody hlavou a ne nohama!

Jet na 10milu bez řádného vyladění, ale za to s tíhou velkého očekávání celé štafety a vlastně celého oddílu, který se namlsal vítězstvím na Kolmårdskavlen, je značně neprofesionální přístup. Nic jiného mi však nezbývalo. Aktuální situace mě nepustila ze sevření povinností. Uvědomoval jsem si, že 9. úsek (15,6 km) je nad moje síly a věděl jsem, že po 10 dnech sezení u počítače nebudu v oslnivé formě. Bylo tedy nutné zvolit adekvátní taktiku. Prvotní nervozitu ještě umocnil nepovedený sprint v pátek před 10milou, takže negativních podnětů bylo dost. Co dělat v takové situaci? Samozřejmě nepanikařit, 10milu běží 10 lidí a nemusíte vyhrát svůj úsek, aby celý tým uspěl! Takže jsem se soustředil na průměrný výsledek na zásadním úseku. Obvyklá touha po dokonalosti a nadlidských výkonech musela jít tentokrát stranou, obětovat osobní cíle pro vyšší dobro celého týmu, to byla ta správná mantra. Naštěstí team spirit v Moře je téměř hmatatelný a podpora ostatních členů mi dodala odvahu a hlavně klid na poctivě odpřemýšlený závod.

Vybíhám na 4. místě na 9. úseku, Mora žije svůj sen a já ho nechci pokazit. Farstovaná jednička mě nezaskočila, na jistotu nabíhám trochu výš do svahu, abych jistojistě naběhl do údolíčka, kde je kontrola. Na dvojku ztratím něco málo když odbíhám hustníkem rovně a nevolím stopu čistým lesem, nevadí, SNO je tu se mnou. Na 3. mě stáhl víc doprava než jsem chtěl právě borec ze SNO, jsem ale pořád v klidu, přebírám iniciativu a dohledávka je bezproblémová. tady ale závod začíná, objevuje se Kalevan a Lidingö a samozřejmě přebírají otěže, nezbývá než to kontrolovat v klidu z konce skupiny. Viset ovšem takové koně jako je Hertner a Johanson je velmi náročný úkol. Každý úsek po cestě se změnil v osmistovku, naštěstí v lese nebyl problém je udržet, nebyli si maximálně jistí v dohledávkách. Moje taktika držet si konstantní tempo, tak abych vydržel celou trať selhala, místo toho mě zradilo břicho a nucená pauza mě vyřadila z této skupiny. Do teď jsem tahal za kratší provaz a teď jsem na to zbyl sám, zkouším jít aspoň čistě, kdyby náhodou udělali na čele chybu, bohužel na 20. se nechávám stáhnout SNO do chyby a na další kontrolu zase brousím zbytečně hustník – uvědomoval jsem si, že běžím jen tak někam a nepodíval jsem se na buzolu, klasická chyba z nervozity, chtěl jsem to dohnat, ale dopadlo to přesně naopak. Následující kontroly byly bezproblémové, kolem 25. kontroly jsem začal cítit přicházejí žaket, nechal jsem kolegu z SNO táhnout naše duo a jen jsem doufal, že nedostanu křeče. Chyby jsme ke konci tratě nedělali, ale evidentně jsme byli oba na konci sil. Na předávku jsem doběhl už v křečích, ale stále na 4. místě. Mise splněna, můj díl zapadl do skládačky IFK Mora. Ne perfektně, ale dostatečně stabilně, aby celá konstrukce zůstala stát.

Výsledné 4. místo je skvělé, lepší než jsme vůbec čekali. Všichni podali kvalitní a bezchybné výkony a nebo aspoň stabilní. Příště je tedy na co navazovat a hlavně je tu pořád prostor pro osobní zlepšení. Věřím, že ve formě bych byl schopný podat úplně jiný výkon. Ale i tak byla tato lekce o průměrnosti důležitá. Není možné dosahovat velký výsledků bez poctivého přístupu a disciplíny.

[mapa s postupy]

mora

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *