Ultravasan 45

„Kočky mají jedno přísloví: lepší žít hodinu jako tygr než celý život jako červ! Jasně a kdo kdy viděl předložku z červí kůže?“

Ale hezky od začátku. Ultravasan pořádá IFK Mora a mě jako domácímu závodníkovi, bylo nabídnuta startovní pozice na poloviční variantu, tedy na 45km. No proč to nezkusit. Třeba z toho budou i nějaké hezké prize money. Závod začal vlastně o den dřív, kdy organizátoři uspořádali tzv. breakfast run, kdy si všichni vybraní elitní závodníci společně proběhli posledních 9km trati. Samá velká jména kolem a taky samé nóbl vybavení od renomovaných značek a kdejaké další vychytávky. No což, orienťáci mají svůj styl a jasně jsme se odlišovali. „Ahoj, já jsem Linus a mám maraton za 2:26 a tamten borec v červeném tričku ho umí pod 2:20“, tak jsme se začali seznamovat s komunitou ultra běžců.. Linus nakonec vzdal po 7km a borec v červeném tričku si doběhl pro vítězství. Ale nutno dodat, že atmosféra byla pohodová a pořadatelé se o elitní běžce hezky postarali. Následovala totiž tiskovka a společný oběd, který jsme si samozřejmě nenechali ujít.

Sluneční paprsky už dávno neproráží hradbu stromů na obzoru a začínají hřát z výšky a naprosto čistě modré oblohy, ale na startu v Oxbergu je pořád ráno. Všude kolem je sice les, ale jeho šumění přebíjí natěšený dav běžců svým lomozem jak se řadí na startovní čáru. My kluci, co spolu běháme (za Moru) se řadíme do druhé lajny a vyčkáváme na startovní výstřel. Závod se nerozbíhá pomalu, trochu nevím, jestli mám nebo nemám běžet s první skupinou, ale po chvíli mě instinkt dravce žene dopředu, když už závodit, tak jedině o vítězství, nebudu tady vyklusávat pro nějaký top 10! Ještě to ale není pořád žádné smrtící tempo, i když průměr na km loňského vítěze je 3:50, nemůže se běžet pomalu. Počáteční euforie se stále drží, tvoříme skupinu 3 běžců a stahujeme Linuse a už před námi zůstává jen borec v červeném tričku – Fritjof Fagerlund. Roman Ryapolov (loňský vítěz) naši skupinu vede, je dost zkušený a ví, co si může dovolit a já s Artemem Panchenkem ho následujeme. Zdá se mi, že trochu zrychlujeme, nevadí, toho borce před námi stejně jednou budeme muset doběhnout a to už za sebou máme 17. kilometr. Na dlouhých rovných pasážích vidím jeho záda, jdu po něm, Roman jde se mnou, Artem zrychlení neakceptuje. Všechno je super, běží se mi nádherně, do kopce zvolním, z kopce jdou nohy samy rychle. Neběžím, ale úplně bezhlavě, vím, že závod je dlouhý a my jsme někde v polovině, koukám na hodinky a můj stav se dá popsat asi jako 3,5 na 3:30 – tedy zóna 3, lehce nad aerobním prahem a tempo 3:30. To se mi líbí – celý ten závod je vlastně jedno takové dlouhé APčko, to bude zápis do tréninkáče! Po nějakém čase dobíháme Frijofa a trochu zvolňujeme tempo, anebo on schválně zpomalil abychom ho doběhli a mohl si s námi hrát? V tu chvíli jsme na 23. kilometru a já začínám bláznit, jsme sice v polovině, ale běží se mi skvěle, tak se rozhodnu jít si svoje tempo na čele. Při zkoumání křivky tepu tady přecházím ze zóny 3 do zóny 4, kde atakuji svůj anaerobní práh a to jsem v plánu vůbec neměl, ale moje hlava je neoblomná a tak běžím co to dá. Tohle pokračuje do 29. kilometru, kde mě najednou předbíhá Fritjof a já vidím na hodinkách o něco pomalejší tempo, než tam bylo před tím. Nevadí, menší krize přijít musela a čekal jsem ji na 30. kilometru. Řadím se za Romana, zkouším běžet dál jeho tempem, ale nejde to. Zkouším to tedy sám, ale to taky nejde, jsem kožený jako lopta za časů Panenky. Míjím značku Eldris 5km a říkám si, že tam to nějak doklepnu a pak už je to jen 9km. Ono doklepnutí je nekonečné, před sebou vidím první ženu Ultravasanu 90 a chci ji  doběhnout, ale jak začne i sebemenší stoupání jsem nahraný. Nohy bolí, hlava se točí a přestávám cítit prsty na rukou – žaket jako z učebnice.  Asi po 40′ se doplazím na občerstovačku do Eldrisu smířený s tím, že závod vzdám. Jenže mě tu při občerstvování předběhne první žena z UV45 a říkám si, že bych se s ní mohl dovézt až do cíle. Jdu do toho! Jenže po 100m už mám před očima jenom modré nebe a v tříslech křeče. Jak příjemně se leží na louce uprostřed lesa.. DNF.

Za poslední 3 roky jsem vyzkoušel nějaké to ultra a je to čím dál horší, zřejmě špatně zvolená disciplína. Měl bych se držet svého řemesla, přece jenom běhání po lese s mapou a buzolou mi jde líp. Na ultra bude čas až na starý kolena. Takže od teď začíná ladění na MČR na klasice.