Krosová sezóna

„Běžet Velkou Kunratickou? Proč ne, to přece zvládne každý a pro orienťáky ideální profil,“ říkám si po konci OB sezóny. Jenže mé sebevědomí je na vytyčené cíle příliš ambiciózní a netuší, co ho doopravdy čeká a hlavně nebere v potaz ani to, co má letos za sebou.

Hned v prvním týdnu začátku přípravy si plánuji Ádrkros jako testovací závod před VK. Kam se sakra poděla moje energie a proč nemůžu vůbec zrychlit? Tempo držím, ale je moc pomalé na pěkný běžecký souboj o vítězství. Druhý flek je samozřejmě pěkný, ale pocity se blíží nespokojenosti – hned to přičítám na vrub předchozích tréninků a jde se dál! Ta námaha za 2kg domácí uzeniny stála 🙂

Závodní intermezzo vyplňuje střídavě trénink a snaha dostat pod kontrolu bolavé zuby v poměru 3 růžoví kamarádi vs. tréninková jednotka. Kam jsem se to dostal? Pro chvilku pochybné pozornosti do sebe láduji chemii a dělám, že se nic neděje! Ono mi to tělo spočítá.. Kde vlastně leží hranice mezi rozumným přístupem k tréninku a sebedestruktivní posedlostí ze zameškaných tréninkových jednotek?

foto: Vít Pospíšil

Taktická příprava na závod byla masivní – nastudovat videa, vyzpovídat zkušeňáky a projít si mezičasy z minulých let, aby člověk věděl, jak si v průběhu tratě stojí. Špunty nebo hřeby? Jsme orienťáci a v souboji s kovanými atlety se musíme řádně odlišit a berem VJ Bold! Zatejpovat, načíst satelity, warm-up a hurá na startovní čáru. Dlouhé předzávodní čekání vystavěné na pevných základech koncentrace a stmelených notnou dávkou sebevědomí, začal otřásat zbrklý příchod na start. První kopec byl pěkně svižný, ale do éteru se již hned z kraje začala vkrádat esence průměrnosti, jejíž pachuť se až do konce závodu neztratila. Druhý kopec ještě nezpůsobil žádné zemětřesení, následný seběh a rovinka také ne. Poslední výběh, mě ale ujistil o věhlasnosti VK. Kostra mého výkonu začala podléhat nejprve malým, ale následně i větším otřesům, až se celá zkroutila do do ryze tragických tvarů, které mohly pro oko nezasvěceného diváka vypadat spíše komicky v situaci, kdy se přišel podívat na běžecký závod. Nakonec jsem ten kopec vylezl a na rovnice vybičoval všemi silami své zničené tělo k uspokojivému tempu, které se mi dařilo udržet až do cíle. Z elitní vlny, která se v mohutném přílivu tříštila o profil tratě jsem dopadl na cílovou čáru jako první kapka a následně byl dostižen masou vody, jejíž síla byla tak nekompromisní, že mě strhla z průběžného vedení. Když příliv opadl, odolával jsem na 3. místě.

Když se mi po chvíli podařilo znovu chytit dech a mohl jsem se vyklusat, uvědomil jsem si, jak moc intenzivní zážitek to byl a že zde není prostor pro jeden špatný krok nebo pohyb, každá desetina vteřiny se počítá. Profil tratě by nám, orienťákům, měl sedět, ale pak jsou tu i jiné parametry, které výsledný čas ovlivňují více a tím je hlavně termín, kdy většina z nás se teprve začíná probouzet z podzimního spánku. Byly časy, kdy jsem míval v tuto roční dobu nevysvětlitelnou formu, ale letos se zdá, že jsem tuto tradici neobnovil. Musím se zaklínat tím, že se mi podařilo vyladit na důležitější závody během OB sezóny a teď můžu běhat pouze z v nějakém průměru. A nejsou to jen pocity, které mě k této úvaze vedou, maximální tep, kterého jsem při VK dosáhl, zdaleka neodpovídá mým zvyklostem – max HR 180, nezasahuje ani do laktátové zóny. Na příště to tedy chce postupovat podle motta: „Nepi pivo a vysoko dvíhaj kolena“ (BARCÍK, R., 2015), což v překladu znamená, nepít pivo a běhat úseky.

Výsledný součet všech výše zmíněných detailů a pocitů dal dohromady zajímavý běžecký zážitek, který ale nebylo nutné absolvovat v aktuálním zdravotním stavu, z dlouhodobého hlediska to byla spíše hloupost. Na další rok, je tedy co zlepšovat. Krosová sezóna ale ještě nekončí, za 2 týdny bych se měl postavit na start MČR v krosu, snad za lepšího souběhu okolností.

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *