Pořád se nemůžu zbavit nálepky spintového specialisty. Ač výsledkově snad, proudy v nitru míří jiným směrem. Loni na mčr na zkrácené trati to vyšlo, letos to byl jiný level! Ale připravený jsem byl stejně, ne-li lépe. Plán byl sfouknout všechny drtivou silou nemilosrdného tajfunu a ukázat všem pochybovačům, že umím zaběhnout i drsný long. První půle vyšla dobře, postup do A finále byl prakticky zadarmo. Sebevědomí bylo velmi vysoko, ale jak mi došlo po závodě, stálo pouze na úzké a křehké základně vytvořené z agresivní taktiky (jak závodní tak předzávodní naladění), která samozřejmě nebyla ideální volbou. A není zřejmě ideální volbou nikdy. Všechno mělo jít podle plánu hned o začátku, volby jsem měl nastudované a všechny co byly v závodě jsem určitým způsobem řešil předem, ale bylo to málo platné, ve většině případů jsem volil špatně. Hned na první kontrolu volím zbytečně neplynulý začátek a míjím kontrolu v dohledávce a i když si říkám, že to v pohodě doženu, začínám zmatkovat a nohy předbíhají hlavu. Nepříjemný stav, zkouším se zmobilizovat a když se mi to na 9. a 10. kontrolu povede, zvolím postup, který je v naprostém rozporu s využíváním vlastních silných stránek a tak lezu zbytečně kopec, než abych roztočil pořádné tempo na obíhačce. Když při postupu na 16. kontrolu dostávám křeče, mění se závod z boje o titul na boj o dokončení. I když se snažím, nejde to. Z plánovaného drtivého vítězství není nic, jen porážka od mlaďáků a neuspokojivý pátý flek.
Nová motivace do další sezony tu je a je obrovská – uspět v disciplíně, ve které se mi delší dobu nedaří podle představ. Fyzicky to problém není, ale poslední léta jsem dbal na sprint a middle tak moc, že mi závodění na patnáctce činí občas nepřekonatelné problémy. Jejich podstatu si uvědomuji a hodlám na nich pracovat.
Go hard & go work!