“Ty se vůbec neraduješ, když jsi v televizi. Byl jsi přece nejlepší z našich, tak nebuď tak sebekritický. Ostatní by jistě skákali do stropu, kdyby měli stejné výsledky,” pravil jeden fanoušek. “Když já jsem spokojený jen, když neudělám chybu a povede se mi čistý závod,” kontruji a v duchu si říkám, že se mi dlouho žádný závod nepovedl tak, abych se z něj mohl bezostyšně dmout pýchou. Se svým přístupem k závodění takových závodů během sportovní kariéry zažiji asi jen několik, ovšem částečné úspěchy se také počítají. A pokud se jedná o dovršený hatrick v přímém televizním přenosu z MČR ve sprintu, je to důvod alespoň pro velkou radost.
Tábor jsme, my reprezentanti, dobře znali. Já osobně jsem se zúčastnil táborských sprintů v roce 2012 a povedl se mi tehdy asi jeden z nejlepších sprintových výkonů, který ohodnotil reprezentační kouč slovy: “Tak teď už věřím, že ty Švýcary můžeš porazit.” Po předchozích zkušenostech tedy nebylo proč se obávat nástrah táborského historického centra, spíš naopak. Jak to dopadlo, jste jistě všichni viděli v TV. Byla to vcelku jednoduchá obhajoba, když můj největší soupeř naběhal v týdnu po ME 150km a po samotném mistrovském sprintu si střihnul ještě 10km svižně. 🙂 Doufám, že do dalších let to vezmou mí soupeři zodpovědněji a nedají mi to zadarmo. Můj výkon byl dobrý, blížil se ideálu – bez nervů a očekávání jde to závodění samo. Neovlivnila to negativně ani výstava psů v kempu, kde jsme předchozí noci spali. I psi dodržovali noční klid 🙂 Největším pozitivem ze sobotního závodu je ovšem to, že mé koordinační cvičení zanechalo své stopy na mladší generaci a to rovnou v přímém přenosu, viz Dr. Zoun v čase 48:50.
K tématu 10mily jsem se dříve nijak literárně nevyjádřil, ale když tu mám pozitivní okénko, můžu zde zmínit epizodní událost z 10. úseku, která mě hřeje u srdce ještě dnes. Ne moc často máte příležitost porovnat se s těmi opravdu nejlepšími závodníky přímo v lese. Vidět, jak v lese mapují, reagují a vůbec běží, je velká zkušenost pro každého, kdo se jim chce jednou rovnat. Mě se takové příležitosti dostalo právě na posledním úseku letošní 10mily. Moji týmoví kolegové (IFK Mora) odvedli skvělou práci a vyslali mě do lesa v pozici, kde se to světovými esy jen hemžilo. Zkrátka a dobře po 50′ závodu jsem zaslechl podezřelý šramot za svými zády a z borůvčí a mokrých smrkových větví se vynořil Olav Lundanes (Paimion Rasti). Jeho nasazení bylo jako vždy absolutní. “Nenechám se znervóznit, půjdu si to svoje,” uklidňuji se a vyrážím levou variantou na delší postup. Právě tady začíná půlhodina čistokrevného orienťáku, kdy jsme oba po 4 odlišných volbách a několika kratších postupech se stejnou realizací stále bok po boku. Další volbu ale kazím a tak mi Olav utíká. Na celkovém výsledku je to snad jen kosmetický problém. Zkušenost je to ale k nezaplacení!
