“Kde jsou ty medaile! A vůbec, jak to, že neplníte normu na 120%? Letos jsme si odhlasovali, že se konečně probijeme mezi nejlepší země světa!” hodnotí nevybíravě experti letošní vystoupení vybraných členů českého týmu na MS. “Takové tréninkové podmínky a možnosti máte, trenéra, mediálního specialistu a stejně jste ve Skandinávii všem pro smích,” přidává si z davu a bezpečí svého pokoje další zklamaný fanoušek, protože jeho zajímají pouze výsledky, nikoliv příběhy lidí, jejich oběti, radosti či životní neúspěchy, ze kterých se výsledek na MS skládá. Tak tedy skončilo letošní MS ve Švédsku, ale jak mohly uzrát jeho plody?
Letošní rok nabízel dvojitou sklizeň, takže po prvním kosení na polích ME se muselo znovu zasít. Ovšem osetí polí je pokaždé pod tlakem veřejných i osobních zájmů, skladba osiva nebyla všem po chuti, ať už se k tomu veřejně vyjádřili, nebo si své favority nechali jen pro sebe a vyčkávali na celkový výnos, aby mohli jako správní hospodáři zhodnotit sklizeň až po jejím skončení. Jen náhoda mi hodila do klína velmi úrodné lány s hlubokou černozemí, kde jsem mohl nerušeně růst.
“Mám příušnice, nemůžu běžet nominačky,” prozrazuji Kaučovi své obavy den před závodem. O týden později mi však Radek spravuje náladu: “Je to sprint, sprintové štafety, middle a štafety.” Počáteční sucho na polích začal střídat občasný déšť a osivo mohlo začít klíčit. Hned po ukončení karantény jsme vyjeli na první kemp do okolí Strömstadu a nebyl to první a poslední kemp v relevantních terénech. Celkově jsme měli možnost sbírat zkušenosti a pilovat techniku 20 dní. To je dostatečná doba pro odhalení nejrůznějších navigačních detailů. Na druhém kempu, jsme už neměli větší problémy se srovnávat se skandinávskými závodníky a mám na mysli i lesní tréninky. Mohl jsem si tedy říct, že jsem dostatečně připraven a jsem si jistý, že všichni ostatní členové týmu by řekli to samé. Součástí dobrého výkonu nejsou totiž jen fyzička a práce s mapou (natož aby byl přímo úměrný množství investovaných peněz), je to především závodní zkušenost, díky níž nemáte na startu svázané nohy a i když v přípravě běháte výborně, na důležitém závodě se nedaří podle představ.
Kvalifikace sprintu & finále sprintu
Abychom se vyhnuli polskému syndromu, zavítali jsme s Denčou v rámci 3h otevření embarga i do prostoru kvalifikace. Vyplatilo se a mohli jsme se soustředit na finále. Ještě den před závodem jsem ze srandy prohlašoval: “Jestli tam nebudou švábi, tak je to na zrušení!” Za výše zmíněné 3h jsme stačili projít všechna zásadní místa v předpokládaném závodním prostoru a postavili snad všechny možné postupy, které by neopakovaly švédský sprintový šampionát z roku 2009. Nakonec i já jsem došel k závěru, že závod bez dobře postavených umělých plotů bude lehký a možná tak i nedůstojný MS. Tak se nakonec i stalo. Ovšem dobrý závodník je flexibilní, připravený na všechno a především očekává! Očekává zvraty a nástrahy i jejich nepřítomnost. “Co se stalo loni špatně? Co dělám obecně na sprintech špatně a proč se to opakuje? Vybíhám bezhlavě do úvodní části, to si letos musím pohlídat, musím číst postupy a jejich volby v celé délce a odhalovat nástrahy stavitele, protože o tom ten orienťák je, souboj stavitelského umění s navigačními schopnostmi závodníka. Ideálně si rozvrhnout stoupání na více částí, abych se nezatavil jedním velkým výběhem, volit co nejskluznější postupy. Letos mám sakra pocit, že už to všechno vím, už cítím sebevědomí v žilách více než kdy před tím, nemám se čeho bát!” vtloukám si do hlavy své dosavadní poznatky o důležitých sprintech, které jsem zatím na světové scéně běžel. Musím říct, že to byla vcelku povedená předzávodní mantra, dodala mi klidu a podpořila zdravé sebevědomí. Na mapě finále výše si můžete prohlédnout, kde jsem mírně ztrácel a proč. Neodečítám, pouze vidím nedostatky pro příště. Umělé překážky/schody byly použity jen minimálně, nevznikl žádný komplexní postup, z tohoto hlediska to byl ve spojení se znalostí terénu klasický běžák. Umělé překážky jsou skvělé, já je vítám a když se do nich nachytám, je to pouze plusový bod pro stavitele za to, že jsem se pořádně nedíval do mapy. Ve výsledku bych tedy finálový závod ve sprintu nerušil, top 6 je motivující výsledek.
Sprintové štafety nepotřebují žádný zvláštní rozbor – zase to byl běžák a tentokrát mi sednul výtečně a protože mě nesvazovalo vůbec nic, běžel jsem uvolněně a dokázal tak ze sebe vymáčknout maximum – někdy se to zdá tak lehké a všechno jde automaticky samo.
Dobré rozpoložení ze sprintových disciplín jsem chtěl samozřejmě využít i na middlu. Disciplína, která mi letos náhodou spadla do klína a kde jsem zatím na MS jen paběrkoval. Zkusil jsem si před závodem vypracovat stejnou mantru jako před sprintem a celkem se mi to i povedlo, ale na druhou stranu musím říct, že jsem se bál prvních kontrol závodu, jako už dlouho ne a tak jsem je oběhl pomalu a nervózně. Na první kontrolu jsem ztratil i na většinu žen, které ji měly stejnou. Nalezení prvních 3 kontrol bez zásadní chyby mi ale dodalo potřebné sebevědomí do zbytku závodu. Zásadně jsem ztratil na dvou volbách, které chtěly obě co nejvíce srovnat – k12 a k17. Při průběhu arénou jsem se samozřejmě nechal vyhecovat a tak jsem hned druhou kontrolu v závěrečném pytlíku pokazil. K22 – samozřejmě jsem chtěl na začátku běžet více doprava a svézt se co nejvíce po průseku, místo toho jsem odhaloval krásy místních hustníků. V cíli mě pak ovládala převážně rozpolcenost. Hezké 11. místo, ale výkon byl podobný jízdě se zataženou ruční brzdou. Sklizeň tedy proběhla úspěšně, ale zdaleka nedosahuje své maximální kapacity.
Ke štafetám bych rád objasnil obsah slovního spojení – to ani nemá cenu komentovat. Stačí, když si pustíte GPSku ze závodu a sami uvidíte, že takové zhodnocení závodu je dostačující. Co se asi tak může honit hlavou někomu, kdo dělá školácké chyby po celý závod, má snad vymýšlet obsáhlý traktát o důvodech neúspěchu a namáhat tak mozek, který stejně posledních 40′ nefungoval? Nebo si má každý závodník sypat popel na hlavu, jen aby si nenasytní čtenáři mohli užít jejich trápení ještě více? Pro rozhovory v cíli určitě OB neběháme.
Děkuji všem čtenářům, kteří se dočetli až sem a abych se vrátil k úvodu a uzavřel tak nakousnutou myšlenku, můžu říci: „Medaile nejsou, ale nevěště hlavu, na příště se připravíme lépe. Malověrní zůstanou, ale naši víru nepodlomí.“