ME 2016

SPRINTOVÉ DISCIPLÍNY

O výsledcích, chybách, pocitech a výmluvách až o odstavec níže. Jak to vše probíhalo se dozvíte z parádních přenosů ČT. Kdysi jsem si stěžoval, že jsem často nebyl dost teoreticky připraven na důležité závody a proto jsem chtěl na domácí půdě, maximálně vytěžit dostupné internetové zdroje a připravit si mapy k absolutní spokojenosti, když bylo tentokrát výjimečně totální embargo na sprintové prostory. Nejvíce šancí jsem cítil na individuálním sprintu a tak jsem zaměřil své síly hlavně na lázně Jeseník. Nerad bych zde ale zabředával do jistých restrospektivních pohledů do minulosti a nepřehlednému přeskakování mezi jednotlivými epizodami. Nejsem spisovatelem, ale obyčejným běžcem a tak hezky od začátku, od sprintových štafet!

Můj výkon na 3. úseku byl pocitově to nejlepší, co jsem na ME předvedl. Jedno malé zaváhání na 1. kontrolu, kde mě překvapil šváb, ale jinak jsem to ustál a dokázal nás udržet v boji o medaile. Škoda, že jsem ke konci trochu tuhnul, v parku za řekou jsem měl skupinu před sebou na dosah, ale nedocvaknul jsem je, nějaká spolupráce ve skupině by určitě přišla vhod. Níže je srovnání připravené a závodní mapy. Dlouhý postup na jedničku jsme úplně nečekali, ale tentokrát mi teoretická příprava, velmi dobře pomohla i když to pak v televizním rozhovoru nevyznělo úplně férově. Kdo ale ví jak to chodí, určitě pochopil, že jsme žádné embargo neporušili.

Dalším dílem sprintové kompozice není překvapivě úvod, ale rovnou zápletka!  Kolize českých reprezentantů s očekávanou stavbou tratí i mapou (dopředu tvořil Mráz a Víčko) průměrné orientační náročnosti měla kolosální následky. Z hlavních postav se staly vedlejší a jiné role měly opačný průběh. Do finále se tak se mnou dostal jen VickoTheChef! Ovšem i v další epizodě je o čem psát, přinesla totiž zásadní krizi a jak tomu u dobrých dramat je, tak se neobešla bez peripetií. Mluvíme-li o krizi, jedná se z hlediska literatury o vyvrcholení, které můžeme v mém případě přirovnat k samotnému startu ve finále, kde jsem s velkými ambicemi započal útok na stupně vítězů, které jsem měl v hlavě už od roku 2014. Tehdy se mi nepovedlo udržet 2. místo z diváckého průběhu a skončil jsem až 9. Dějství prvé se odehrálo na loukách nad lázněmi, šlo o pouhé oťukávání stavitelovo našich nervů, to hlavní drama probíhalo v lázeňské zástavbě – zásadní moment, který přinesl zvrat do mého snažení!

                   Moje nervozita byla značná, zrovna tak jsem z hlavy nemohl vyhnat obrazy předem připravené mapy, byl jsem si tak jistý, že mě tam už nic nepřekvapí, až jsem z toho přestal pořádně koukat na mapy. Výše uvedené srovnání připravené a závodní mapy je onen zvrat, peripetie s fatálními následky. Neobjevení tohoto místa ovlivnilo 2 postupy, zaselo semínko pochybností a můj výkon si prošel na 6. kontrolu malým zemětřesením, které ovšem nebylo poslední katastrofou v dlouhém, téměř 15′ závěru závodního dramatu! Chybná exekuce na 8. kontrolu, menší zaváhání na 9. kontrolu a zase chybná nerealizace postupu skrz průchod na kontrolu č.10, jehož existenci jsem objevil asi půl hodiny po dokončení závodu, způsobily téměř hmatatelný kontakt se závodníkem startujícím minutu za mnou. Florian Howald běžel výborný závod a moje chyby ze mě udělaly tykadlo, někdy si to třeba prohodíme. Čím blíž byl konec závodu, tím hlouběji se moje výkonnost potápěla do rozbouřeného oceánu únavy a nemilosrdně byla zmítána ve víru po potápějící se vlajkové lodi české sprintové fregaty, která budila respekt zřejmě jen z přístavu. Lázeňské finále pro mě ale mělo šťastný závěr. V rámci ME jsem se vlezl do top 10, to beru jako dobré umístění. A Víčkovi patří také velká gratulace, dokončil své první velké finále se ctí a doufám, že jako aktuálně česká sprintová dvojka ještě neřekl poslední slovo.

LESNÍ DISCIPLÍNY

Po sprintech následovaly 3 dny volna, kdy jsem se musel přeorientovat na middlové závody. Není lehké odpočívat, když vám v žilách stále proudí závoděním nasycená krev z předchozích dnů. Dlouhé odpočívání se změnilo v lehčí apatii (možná byla způsobena nepřetržitým ujídáním v kuchyni, která se pod vedením dua PotštejCattering proměnila v bezednou) a stalo se téměř nekonečným, nakonec ale nadešel čas kvalifikace middlu ve čtvrtek odpoledne a všechny obavy zmizely. Startovka na kvalifikace byla velmi nabitá a tak se nedal závod odběhnout ve volnějším tempu, chtělo to šlapat na plyn po celou dobu. Moje taktika byla jasná, vybírat si ty nejjednodušší možné linie vedoucí ke kontrolám, proto jsem třeba jedničku obíhal po průseků na jistotu, než bych se pouštěl hned v úvodu do boje s hustníkem. Dvě drobná zaváhání na trati mě nevyvedla z míry a pocity pro finále byly ideální. Podaří se mi zopakovat stejně klidný výkon? Jenže finále je něco jiného, exploze náloží nervozity v úvodu tratě byly destruktivní – rezignoval jsem na důkladné čtení mapy a z toho pramenily menší chybky, které ale v součtu vytvořily kráter, jenž mě definitivně oddělil z bojů v první linii. Kupil jsem chybu za chybou ale pořád jsem se snažil běžet naplno, abych následky minimalizoval. Na 13. kontrole jsem ale už měl takovou krizi, že jsem nemohl pořádně dýchat a začal jsem se těšit na občerstvovačku! Lehčí část závodu od 16. kontroly jsem už odběhl bez chyb, ale zase mi značně došly síly, ke konci jsem šlapal vodu a nebyl schopný ani trochu zabojovat. Takhle se mistrovské závody neběhají, poučení pro příště, ale moje špatná běžecká forma mě samotného překvapila – možná, že to byly nějaké dozvuky prodělané angíny. Výmluvy, už je to tady, do štafet jsem si ale pořád věřil, Šéďa nechtěl finišovat, tak to zbylo na mě!

         V posledních letech se konkurence stále zvyšuje a pokud chcete uspět ve štafetách, musíte zůstat na čele v průběhu celého závodu, protože jen málo závodníků je schopno dotáhnout větší ztrátu a vrátit váš tým do boje o medaile. Bylo mi jasné, že Ňuf se Šéďou jsou schopni dnes běžet právě tak, aby mi to dovezli v kontaktu a to se také stalo. Nechtěl jsem se tím nechat nijak znervóznit a tak jsem v karanténě vypustil detailnější sledování závodu a věnoval se rozcvičce. Už od startu to byly nervy, takto rozběhnutý závod už se mi na ME jednou podařilo totálně zazdít a tak jsem se kontroloval jak jen to šlo, naneštěstí jsem se nepohlídal na 4. kontrole, kde mě dojel balík. V tu chvíli začal ten správný závod a ze mě spadla nervozita. Snažit se utéct Magnemu byla zřejmě utopie, ale z předchozího dne jsem věděl, že na konci budu tuhnout a tak jsem musel makat na trati, abych ho setřásl. Boj o zlato rozhodla nevýhodná farsta na 11. kontrolu, na což se ale nevymlouvám, třeba jsme se právě díky lepším farstám na předchozích úsecích udrželi v čele pelotonu. Ale boj o stříbro a bronz byl stále otevřený. Nepodcenil jsem náběh na tu rozhodující farstu a trochu se Magnemu vzdálil. Ne však dostatečně, oční kontakt musel mít, to pak člověka žene kupředu. V pytlíku se na mě definitivně dotáhl a já už tušil, že na finiš nebudu mít síly a tak se i stalo. Až na doběhu jsem se dozvěděl, že jsme 3., už jsem měl i slzu na krajíčku, že budeme 4., ale nevěděl jsem, že Švédské áčko je DISK. Díky Oscare, zachránil jsi mě. Velká porce štěstí pro český tým ale pro mě také zároveň první prohraný finiš na velkém závodě.

Epos ME je tedy u konce, začíná příprava na MS.

PS: Jak by jury řešila následující situaci? Sprint na MS se běží ve městě Strömstad, kde se v roce 2009 konalo švédské mistrovství ve sprintu. Do 31.10.2015 mohl kdokoliv navštívit závodní prostor jako turista, ale od 1.11.2015 podléhá celý prostor totálnímu embargu (bohaté týmy, město samozřejmě navštívily do změny embarga, menší týmy ne). Pro členy týmů MS se otevře na 3 hodiny až den před samotným sprintem. IOF není schopná a snad ani nechce tuto absurdní situaci řešit. Máme se na co těšit. Porazit Švédy, kteří tam už běželi závod a navíc to mají prochozené bude téměř nadlidský úkol. Beru to jako výzvu!