Směs zážitků z parních letních měsíců se skládá z více protikladných chutí. Přes pachuť MS se začala rozpínat vůně tejpky, jejíž lepidlo nezadržitelně leptalo kůži na mých kotnících. Ty byly vystaveny nové tréninkové zátěži, ze které však záhy sešlo. Všechno střídá čajový opar z býlí a přes zamlžený obzor vychází v dáli nové Slunce. Nový den, nová síla i znovuobjevení podstaty závodění. Najednou je zase potřeba začít závodit, AMS klepe na dveře.
Z tréninkového hlediska neměla pauza mezi MS a AMS skoro žádný význam, hlavní byl mentální restart a ten se mi povedl. Strávit několik dní mapováním v klidu a sám je nesmírně očišťující. To byl můj ladící týden těsně před AMS. Zabývat se jednotlivými závody podrobně by bylo na dlouho a výčet chyb by jen kopíroval předchozí články. Moje výkony nebyly 100%, ale postupem času jsem se dostal do situace, kdy jsem dokázal hlavou vědomě předběhnout nohy, přišlo to ale až při závěrečných štafetách. Nicméně jsem se dokázal vrátit tam, kde jsem byl v tuto dobu před rokem – jestli budou následovat podobné výsledky nevím, ale hlava funguje jak má a já si zase orienťák užívám. Ovšem ne jenom jako zábavu na víkendy, ale baví mě běhat na hraně fyzických možností a u toho jít absolutně čistě mapově – to je moje potěšení z OB. Mám dobrý pocit, když můžu provádět něco v absolutní dokonalosti.
Orientační běh ale není jediná věc co mě zajímá. Už dlouho sleduji běžecký svět ultra. Snad to bylo z čistého bláznovství, nebo jen z touhy udělat něco nestandardního, ale přihlásil jsem se s bráchou na B7 – horský ultramaraton dvojic, 94km/5500m a jakou cenu za takovou šílenost zaplatím? Možná mě těch necelých 16 hodin závodu zničilo tak, že na podzim budu vymetat poslední místa na všech závodech a nebo budu běhat jako bůh? Kdo ví.. každopádně jsou zkušenosti, které stojí za to absolvovat i za cenu nenaplnění očekávání druhých.